Mgr. Tomáš Daníček
Někteří bývalí prezidenti odcházejí v tichosti, bez většího vzruchu, jiní naopak až do posledních chvil představují důležitý symbol určitého politického, ba ideologického proudu, takže si jejich smrt mnozí radši ani nepředstavují. A přesně do té druhé kategorie dokonale zapadá Ali Akbar Hášemí Rafsandžání, trefnými slovy Guardianu "ten největší z přeživších na íránské politické scéně"…
Někteří bývalí prezidenti odcházejí v tichosti, bez většího vzruchu, jiní naopak až do posledních chvil představují důležitý symbol určitého politického, ba ideologického proudu, takže si jejich smrt mnozí radši ani nepředstavují. A přesně do té druhé kategorie dokonale zapadá Ali Akbar Hášemí Rafsandžání, trefnými slovy Guardianu "ten největší z přeživších na íránské politické scéně"…
Rafsandžání zemřel přirozenou cestou v teheránské nemocnici, v požehnaném věku 82 let následkem srdečních komplikací, přesto jeho smrt velkou část íránské populace zasáhla nevyčíslitelnou silou.
Rodák z Bahremanu totiž ani omylem nebyl pouze čtvrtým prezidentem íránské republiky (1989-97), on hlavně do posledních chvil zůstával vůdčím hlasem všech íránských reformistů. Rafsandžání platil za pragmatického, flexibilního ájatolláha (znalce islámského práva) a po většinu své kariéry také za druhou nejvlivnější postavu íránské politické scény, jejíž smrt svým významem příliš nezaostává za tou Ruholláha Chomejního (1989), známého vůdce islámské revoluce z let 1978-79.
Také Rafsandžání se podílel na zosnování islámské revoluce, později se ovšem od mnohých svých souputníků poněkud odklonil a přidal se k umírněným. Jeho smrt nyní celým Íránem otřásá mimo jiné z toho důvodu, že byl nejvýznamnějším podporovatelem současného prezidenta Hassana Rúháního. Ten Rafsandžáního pár hodin před jeho smrtí navštívil v nemocnici a údajně ji opouštěl v slzách. Sám přece musí moc dobře tušit, že takhle bude v květnu prezidentský mandát obhajovat jen hodně složitě.
"Duše velikána revoluce, politiky a symbolu trpělivosti i síly vystoupala k nebesům," reagoval následně na twitteru Rúhání a mluvil přitom z duše velké části obyvatelstva, která se obává náhle pozbyté rovnováhy a naprosto neohrožené (faktické) vlády duchovního vůdce Íránu Alího Chameneího, který musí posvětit každou významnou změnu v íránském právu.
Rafsandžání byl přitom často jediným, kdo se váženému lídrovi země nebál veřejně postavit, jako tak učinil třeba roku 2009 s ohledem na kontroverzní prezidentské volby. Tímto gestem proti sobě Rafsandžání poštval mnoho Íránců a Chameneího podporovatelé mu dokonce záhy nezřídka upírali titul ájatolláha, v očích druhé nezanedbatelné skupiny obyvatelstva ovšem naopak stoupl. Roku 2013 se sám Rafsandžání mínil ucházet o prezidentský post, jeho kandidatura však byla zablokována, protože leckomu přišel příliš starý. Anebo prostě a jednoduše nevyhovoval.
"Po svém prezidentském mandátu a zvláště v posledních dvou dekádách ztratil na vlivu a držel pouze ceremoniální funkce. To hlavně proto, že prosazoval demokracii a svobodu, což měly být také hlavní hodnoty samotné islámské revoluce. To mu přineslo salvy nesnášenlivých výpadů a urážek ze strany radikálních frakcí politických sfér, které ho provázely až do jeho smrti," rekapituluje pro Guardian Sadeq Zibakalam, profesor na Teheránské univerzitě, a naráží přitom mimo jiné na uvěznění dvou Rafsandžáního potomků. Sám bývalý prezident už za své vlády čelil divže ne smrtelným atentátům.
Rafsandžáního úmrtí budou teď mnozí nepokrytě oslavovat také pro jeho údajnou roli v masakru až třiceti tisíc politických vězňů roku 1988, ale i v dalších krvavých událostech, co je ovšem teprve nesporné, je zároveň pozitivní přínos tohoto nesmírně důležitého hráče na mezinárodním poli, který si udržoval výtečné vztahy třeba i s lídry klíčového regionálního spojence, Saúdské Arábie.
Rafsandžání původně pomáhal sestrojit íránský nukleární program, následně ale stál za zásadními manévry ve snaze vyhnout se fatálním sankcím. Do prezidentského křesla Rafsandžání usedl jen rok po skončení vyčerpávající osmileté války s Irákem (na kterou právě akvizice zbraní hromadného ničení bezprostředně reagovala) a následně se mu celkem slušně podařilo oživit íránskou ekonomiku. Speciálně filmové či mediální odvětví za jeho vlády kvetlo, íránský venkov se poprvé dočkal napojení na elektrickou síť a soukromí podnikatelé v něm během 90. let objevili vytrvalého podporovatele. Roku 1995 Rafsandžání vzbudil rozruch, když na tiskové konferenci z pozice prezidenta na dotaz žurnalistky, proč íránské ženy musí nosit závoj (depresivní) černé barvy, odvětil, že si vlastně mohou nosit závoje libovolné barvy, čímž jedině podtrhl svou pověst neúnavného reformisty.
"Jednou ze špatných věcí, kterých jsme se v revoluční atmosféře dopustili, je, že si neustále děláme nové nepřátele. Ty, kdo vůči nám byli neutrální, tlačíme do nepřátelských pozic," prohlásil Rafsandžání v rozhovoru z dávného roku 1987 a v duchu tohoto prohlášení poté tradičně platil za klíčového prostředníka ve strategickém vztahu Íránu s USA. Ani volání po zlepšené kooperaci s Bushovou administrativou nicméně Rafsandžánímu nevyhrálo stěžejní prezidentské volby 2005, kdy podlehl konzervativnímu kandidátovi Mahmúdovi Ahmadínežádovi, jehož znovuzvolení po čtyřech letech otevřeně napadl a zadělal tak na měsíce nepokojů.
I pokud vezmeme pouze tři poslední prezidentské volby, přicházíme na to, že umírněná část íránské společnosti v tomto tisíciletí schytala již mnoho ran - a ta včerejší by mohla být tou vůbec nejzásadnější ze všech. Reformisté ztratili svůj dominantní hlas; a Írán může ihned vzápětí šmahem ztratit svou křehkou mocenskou rovnováhu.
Ať se totiž koukáme kamkoliv, Rafsandžání nemá v nikom svou přirozenou náhradu; v úvahu by připadal snad akorát bývalý prezident Muhammad Chátamí, který na Rafsandžáního s jeho výslovnou podporou navazoval roku 1997, ten se však z veřejného života mimo jiné na popud zastánců tvrdé linie dočista stáhl a krom sporadických návštěv divadel či náboženských setkání o něm nikdo pořádně neví.
Rafsandžání měl prostě jedinečnou pozici, danou kombinací účasti na islámské revoluci a přátelství s Chameneím. To sice mohlo postupem času chřadnout, ale faktem zůstává, že Rafsandžání roku 1989 Chameneího prosazoval do role duchovního vůdce, takže mu nikdy nemohl být příliš vzdálen.
Rafsandžáního smrt nyní všem definitivně připomíná, že se Írán ocitá na pomezí nové éry. Éry charakterizované hledáním nových schopných lídrů z řad mladších generací, které prozatím není vidno…
Zdroje:
Komentáře
Okomentovat