Mgr. Tomáš Daníček
Když vám zvláštní zástupce OSN v Somálsku Michael Keating popíše organizaci voleb jako "docela odvážný počin", nemůže být nejmenších pochyb o tom, že se ve středu v Mogadišu odehrála zcela zásadní událost. Proběhly teprve druhé volby od roku 1991, jejichž výsledek uznal i poražený úřadující prezident; a zároveň volby, které vyprodukovaly snad inspirativního nového prezidenta…
Když vám zvláštní zástupce OSN v Somálsku Michael Keating popíše organizaci voleb jako "docela odvážný počin", nemůže být nejmenších pochyb o tom, že se ve středu v Mogadišu odehrála zcela zásadní událost. Proběhly teprve druhé volby od roku 1991, jejichž výsledek uznal i poražený úřadující prezident; a zároveň volby, které vyprodukovaly snad inspirativního nového prezidenta…
Cynik, respektive somálská protikorupční skupina Marqaati, by středeční somálské volby označil za ty vůbec nejdražší v přepočtu na hlas. Zatímco před pěti lety si 135 náčelníků přímo volilo zástupce v jednokomorovém legislativním orgánu, tentokrát byl proces o poznání složitější - a dražší. Stejný počet stařešinů vyprodukoval na 14 tisíc delegátů, kteří sestavovali rovnou dvoukomorový parlament (mimochodem z jedné čtvrtiny obsazený ženami).
Původně se sice už letos mělo volit přímo - jeden oprávněný občan rovná se jeden hlas - ale v Somálsku zkrátka máloco vychází podle plánu a pravdou je, že z hlediska logistiky by taková vize aktuálně nebyla uskutečnitelná. Také tyto volby se koneckonců od minulého srpna odkládaly hned čtyřikrát, vždy kvůli bezpečnostním hrozbám, a na poslední chvíli se přesouvaly z policejní akademie v centru Mogadiša do útrob pečlivě střeženého mezinárodního letiště Aden Adde. A to se volilo na jednom místě…
Ve finále přesně 328 členů parlamentu zdárně odhlasovalo, obávané teroristické útoky se nekonaly a střílelo se vlastně výhradně z radosti. Četná a jistě opodstatněná upozornění na kupčení s hlasy se tedy tentokrát budou povětšinou benevolentně přecházet; v tuhle chvíli totiž stoprocentně platí, že je lepší mít vadné volby než nemít volby žádné. Tím spíš v zemi, kterou Transparency International řadí na samotný piedestal těch nejzkorumpovanějších.
A jak že to tedy vůbec dopadlo? Na počátku se hovořilo o čtyřech největších favoritech (z celkového počtu 21 kandidátů) rozprostřených mezi dva největší klany Hawiye a Darood. Z prvně jmenovaného se rekrutuje prezident Mohamud a jeho předchůdce Sharif Sheikh Ahmed, zatímco ten druhý reprezentoval premiér Omar Abdirashid Sharmarke a expremiér Mohamed Abdullahi Farmajo.
Čistě statisticky měla být ve výhodě první dvojice, takže vítězství Farmaja celkem překvapilo; Mohamud koneckonců po prvním kole vedl poměrem 88:72. To samo o sobě působí spíš nadějně, ovšem cynik by si našel prostor k brumlání i zde - vzhledem k tomu, že si volby z většiny zaplatily státy Evropské unie a USA, může se zdát výhra duálního občana Somálska a Spojených států jako na objednávku Západu…
Jenže takhle jednoduché to naštěstí není. Být napůl Somálcem a napůl někým jiným je totiž na tamní politické scéně něco zcela běžného. Sám dosavadní prezident Mohamud sice nikdy v zahraničí nežil, zato téměř všichni jeho poradci drželi rovněž britské či americké pasy.
A ani v těchto volbách Farmajo nebyl zdaleka jediným duálním občanem. Jeden z jeho konkurentů, premiér Ali Sharmarke, je třeba Kanaďan. Navíc: mít své kořeny zčásti zapuštěné na americké půdě je pro většinu Somálců stále spíše akceptovatelné než základny/podpora v Keni, Etiopii či Tanzánii, kterými se chlubí několik dalších kandidátů. Anebo stejně tak běžný sponzoring z Blízkého východu či Turecka. Farmajo byl oproti velké části svých konkurentů vykreslován spíše jako nacionalista.
Farmajova vazba na Spojené státy americké tedy závažným problémem není - však se koneckonců do zámoří v 80. letech vydal jako zaměstnanec ministerstva zahraničních věcí a zprvu čtyři roky ve Washingtonu pracoval na ambasádě. Teprve po zažádání o azyl se přesunul do Buffala za prací, která neměla se Somálskem nic společného. Zrovna Buffalo se ovšem na druhou stranu může pochlubit rozsáhlou komunitou somálských uprchlíků a Farmajo si ho dle výpovědi své dcery nevybral náhodou.
V kontaktu se svou domovinou tedy rodák z Mogadiša rozhodně zůstal a roku 2010 se ostatně s prezidentem Sheikhem Sharifem Ahmedem potkal v New Yorku, aby společně prodiskutovali podmínky budoucí spolupráce. Farmajo se nakonec stal prezidentovým premiérem a i přes zkrácené, osmiměsíční období (ukončené spory se samotným Sharifem Ahmedem) zanechal výraznou stopu.
Poprvé od roku 1991 například Farmajo zeštíhlil kabinet z původně povinných 31 členů na jádro o pouhých osmnácti, přičemž se zbavil vyloženě nadbytečných úřadů jako ministerstva pro turismus (který v Somálsku vpravdě nebují) a divokou zvěř. Zároveň právě on ustavil protikorupční komisi a zkrouhl vládní útraty, když mimo jiné sám létal výhradně druhou třídou. Armádní i policejní složky pod jeho dohledem poprvé za hodně dlouhou dobu dostávaly pravidelnou výplatu.
Samozřejmě, ani za Farmaja nebylo v dlouhodobě tápající zemi vše růžové (až 80 % státních příjmů se prý za jeho administrativy vůbec nezaúčtovalo), nicméně je vskutku výmluvné, že tehdy jeho předčasná rezignace vyvolala demonstrace napříč celou zemí, ale i v zahraničí, kde žije jedna šestina Somálců.
Jeden za všechny, všichni za jednoho?
Právě Farmajovo rozhodné úřadování na postu premiéra nyní bezpochyby vede k nejsilnějšímu prezidentskému mandátu, jaký v Somálsku registrují od roku 1967. Zřejmě jen u něho si totiž somálští zákonodárci dokázali představit, že konečně sjednotí tak dramaticky rozpolcenou zemi.
Od brutální občanské války je Somálsko v podstatě rozparcelováno a mnozí občané za celý život ani nepřekročí hranice svého regionu. Farmajo se přitom už roku 2010 ohradil vůči existující formuli o "čtyři a půl klanech" (kdy ta polovina představuje velkou hromadu malých klanů), podle níž se v zemi tradičně dělí mj. parlamentní křesla. Sám rodák z Mogadiša si byl coby premiér schopen hlavní město získat plně na svou stranu, ačkoliv odtamtud byli stoupenci jeho klanu počínaje 90. léty systematicky vyháněni.
Tenhle potenciál svést Somálsko dohromady je o to potřebnější, že vládní centrála v Mogadišu nemá nad ničím téměř žádnou kontrolu (samotné hlavní město generuje jen malé zisky z přístavu a letiště; ročně má jít o 200 milionů amerických dolarů, z nichž téměř vše putuje na gáže vládních činitelů), a proto nutně potřebuje ostatní regiony - regiony, které navíc v relativně nově ustavené federaci nabývají na autonomii a sebevědomí.
Od roku 2012 bylo mimo Mogadišu (jehož status dosud nebyl explicitně definován) utvořeno celkem pět federálních států včetně pokročile organizovaného Puntlandu a je tedy jedině dobrým znamením, že teď první Farmajovy kroky ve funkci vedly na setkání s pěti lídry regionálních států. Od jeho plodů se totiž bude leccos klíčového odvíjet.
Řádně zprovoznit somálskou federaci je určitě ta největší i nejdůležitější výzva, která nyní před novým prezidentem leží, není však ani zdaleka jedinou. Terorismus v zemi dál utěšeně dýchá - a také s ohledem na něj má Farmajo své plány. "Al-Shabaab je tvořen mladými somálskými muži a ti si zaslouží být vyslyšeni," tweetoval nedávno. Úplně jednoduché a vše řešící asi případné setkání nebude, ale snaha o dialog je sama o sobě svěžím nástrojem, ke kterému se bývalí prezidenti dvakrát neměli.
K čemu se rovněž dvakrát neměli, to byla efektivní spolupráce s vlastním premiérem, když poslední čtyři prezidenti za celé své mandáty vystřídali nejméně tři pravé ruky. Sám Farmajo už jeden takový nefunkční vztah zažil z druhé strany a teď se nutně musí vyvarovat opakování situace.
Výchozí pozici pro veskrze úspěšné volební období má lepší než kdekdo před ním a nějaký pokus o impeachment, který roku 2015 jen taktak přežil jeho předchůdce, si aktuálně nikdo nedokáže představit. Stejně jako návrat exilové vlády, která ještě poměrně nedávno de facto dohlížela (a spíš nedohlížela) na veškeré dění v Somálsku. Jenže falešných somálských blýskání na lepší časy už tu pár bylo, takže je asi prozatím na místě veškerý optimismus raději krotit…
Zdroje: