Mgr. Tomáš Daníček
O zprávy týkající se Angoly nebyla v uplynulých týdnech věru žádná nouze. Koncem listopadu se reprezentantka bývalé portugalské kolonie stala vůbec první Miss Africa a zrovna před pár dny potom ženský házenkářský tým ukořistil kontinentální titul, již 12. takový v dějinách země. Možná ještě důležitější se však jeví zpráva o pravém opaku metaforické či faktické korunovace - chystaném odstoupení majitele snad všech nejběžnějších portugalských jmen a také dlouholetého prezidenta země, Josého Eduarda dos Santose…
O zprávy týkající se Angoly nebyla v uplynulých týdnech věru žádná nouze. Koncem listopadu se reprezentantka bývalé portugalské kolonie stala vůbec první Miss Africa a zrovna před pár dny potom ženský házenkářský tým ukořistil kontinentální titul, již 12. takový v dějinách země. Možná ještě důležitější se však jeví zpráva o pravém opaku metaforické či faktické korunovace - chystaném odstoupení majitele snad všech nejběžnějších portugalských jmen a také dlouholetého prezidenta země, Josého Eduarda dos Santose…
Dos Santosova proklamace odchodu z prezidentského úřadu není ničím novým - jeden z nejpohodlnějších vládců na kontinentu takový úmysl poprvé oznámil už roku 2001, aby byl po dvou letech přeci jen opětovně zvolen. Letos v březnu potom pan prezident avizoval, že politiku opustí někdy roku 2018, zatímco nyní tento slib upravil na o něco praktičtější rok 2017, kdy se v srpnu volí prezident.
Angola tak rázem čelí své první a veskrze bezprostřední výměně lídra země od dávného roku 1979, kdy stále nebylo na světě minimálně 62 % současné populace (Index Mundi 2016). Přehnaná nervozita však nejspíš nikoho provázet nebude: namísto druhého nejdéle vládnoucího afrického prezidenta bude kandidovat jeho současný ministr obrany João Lourenço a v případě jeho zvolení bohužel existuje jenom mizivá šance, že se nesmírně rigidní státní aparát začne zničehonic měnit k nepoznání.
João Lourenço je samozřejmě pevnou součástí angolského establishmentu; má za sebou obligátní vojenský trénink pod dohledem Sovětského svazu, dříve vykonával funkci generálního sekretáře neohroženě vládnoucí MPLA, v srpnu 2014 se stal viceprezidentem národního shromáždění a od letoška drží stejnou funkci i v úřadující straně.
Co se 74letého veterána Josého Eduarda dos Santose týče, již v tuhle chvíli je naprosto bezpečné zkonstatovat, že se v prezidentské funkci zabezpečil až do konce života. Již před dvěma roky se hodnota jeho osobního jmění odhadovala na závratných 20 miliard amerických dolarů, tedy desetinásobek hodnoty majetku toho času druhého nejbohatšího vládce kontinentu, marockého krále Mohammeda VI. Dos Santosova vlastní nadace FESA zpříma dotuje nespočet škol, nemocnic a kulturních akcí, což jinde podléhá gesci vlády. FESA koneckonců může stavět na štědrých příspěvcích od mezinárodních ropných společností, a pokud se už neangažuje ona, její roli vždy s radostí zastane vlivný charitativní fond první dámy Any Pauly.
Dos Santos se vskutku vždy bude moci opřít o svou rodinu, neboť jím praktikovaný nepotismus těžko hledá své meze. Snad právě v rámci příprav na své odstoupení prezident letos v červnu dosadil svou dceru a nejbohatší ženu kontinentu Isabel rovnou do dvou mocných křesel na vrcholu hierarchie státem vlastněné ropné společnosti Sonangol. Další dvě prezidentovy děti, syn José Filomeno a nemanželská dcera Welwitschia, pak byly letos jmenovány pro změnu do ústředního výboru vládní MPLA. Rodinná kontinuita víceméně zaručena.
Prezident dos Santos se svou manželkou Anou Paulou a dcerou Isabel (v pozadí).
Isabela nyní předsedá správní radě Sonangolu a rovněž na jejích schopnostech závisí osud tápající země. Zatímco zbytek světa ji víceméně odstřihl, Angola teď ochotně obchoduje s Čínou, od které si výměnou za ropu - distribuovanou mimo jiné právě Sonangolem - napůjčovala již přes 25 miliard amerických dolarů. Počínaje rokem 2014 nicméně Angola intenzivně pociťuje pokles mezinárodních cen ropy a právě to bude zdaleka nejtěžší břímě nového prezidenta: zbavit lusofonní zemi závislosti na ropě, která minimálně donedávna zaujímala až tři čtvrtiny státních příjmů a zhruba polovinu HDP.
Výchozí pozice pro to je slibná (ne…), vždyť nedávno schválený rozpočet pro rok 2017 počítá třeba s neuvěřitelným 6,5milionovým výdajem na údržbu teprve před čtyřmi lety dostavěného památníku prvního prezidenta Agostinha Neta. To je o půldruhého milionu víc než prostředky zavázané na zcela esenciální výstavbu čtyř nemocnic v doposud zanedbávaných provinciích.
Obdobným diletanstvím je dos Santosův režim charakterizován dlouhodobě - od prezidentových prapůvodních a nefunkčních socialistických vizí [1] až po ustavení bizarního orgánu s názvem "Výbor pro reálnou ekonomiku", který se zodpovídá přímo prezidentovi. Že je něco takového vůbec potřeba mít pro odlišení reálné ekonomiky od té fiktivní, to je bohužel výmluvné a mimořádně smutné.
V letech 2007-10 se kamsi ztratilo 32 miliard z exportu ropy, mezitímco poněkud paranoidní prezident tradičně vydává více peněz na zajištění síly bezpečnostních složek než na zdravotní péči, vzdělání a zemědělství dohromady. Četné projekty na výstavbu či rekonstrukci sotva sjízdných silnic se hojně pozastavují, ne-li přímo ruší, a stavební společnosti ze země zvesela stahují své dělníky.
Řada Angolanů nyní bude doufat, že se sílící frustrace lidu konečně projeví i v prezidentských volbách, kde v příštím roce potenciálně půjde o historicky první sesazení MPLA. Dosud byla hlavní pojistkou vládní strany prostá skutečnost, že se chce každý bez rozdílu věku, pohlaví a společenského postavení vyhnout opětovnému zabřednutí do občanské války, která Angolu sužovala v letech 1975-2002.
Poslední vlna násilí Angolu zasáhla loni a vládní garnitura obdobně jako v letech 1992 či 1977 křečovitě popírala jakýkoliv rozkol, ba dokonce požadovala formální omluvu od OSN, že si vůbec na něco dovolilo poukázat a stěžovat. Taková bohorovná drzost se MPLA bez přítomnosti familierní tváře Josého Eduarda dos Santose klidně může vymstít, a my nemůžeme dělat nic jiného než v to doufat…
[1] V 80. letech, tedy na samém počátku dos Santosovy vlády, podle amerického univerzitního profesora a dlouholetého angolského rezidenta Geralda Bendera prý tamní supermarkety nabízely stěží něco víc než pytlíky s nudlemi.
Zdroje:
Dolan, Kerry A. a De Morais, Rafael Marques. 2013. "The Shortest Route to Riches." Forbes Asia, sv. 9, vydání 10, září 2013.
Schubert, Jon. 2010. "Democratisation and the Consolidation of Political Authority in Post-War Angola." Journal of Southern African Studies 36, č. 3, září 2010.
Komentáře
Okomentovat